Červenec 2013

Vyvolávaní satana.....!!!

30. července 2013 v 19:55 | Katarína |  Příběhy podle pravdy
"Rodiče půjdou brzy spát, kolem desáté večer můžeš přijít, Klaudie."
"Tak to je skvělé, přijdu a vezmu s sebou tu knihu. Zatím ahoj, Anežko."

Anežka položila telefon a šla připravit svůj pokoj na večerní vyvolávání satana. S Klaudií už to chtějí vyzkoušet delší dobu. Satanismus je láká, ale už je nebaví zůstávat jen u teorie a u představ. A když se Kladii dostala do rukou satanistická kniha s návodem, jak vyvolat satana, neváhaly dlouho. Kniha nebyla ledajaká, nedá se půjčit v žádné knihovně, slova v ní jsou jiná než, která se nacházejí v článcích na internetu. Celá kniha je vázána do pravé kůže, obsahuje nespočet neočíslovaných stran. Váží několik kilo. Klaudie ji našla při velkém úklidu na půdě.

Anežčini rodiče usnuli brzy, tak jak Anežka očekávala. Klaudie dorazila pár minut po desáté. Obě vystoupaly po schodech do Anežčina pokoje. Na oknech byly zatažené tmavé rolety, i přestože venku nebylo vidět na krok. Uprostřed pokoje byl malý nízký stůl ze dřeva. Kolem do kola byly zapálené svíčky. Doprostřed stolu položily otevřenou knihu, co donesla Klaudie. Na zdech visely tmavé ozdobné koberce se znaky satanistů. Celý pokoj vypadal nesmírně strašidelně. Klaudie se na chvíli zarazila, ale pak tomu všemu přišla na chuť a rozhodla se pokračovat. Tak jak bylo psáno v knize, posadily se naproti sobě a podaly si ruce. Zrakem upřeným do knihy začaly dvojhlasně číst řádky, tam uvedené.
"In nomine Dei nostri Satanas Luciferi excelsi! Ve jménu Satana, vládce Země, Krále světa, rozkazuji Silám temnot, aby vložily svou pekelnou moc do mých rukou! Rozevřete dokořán brány Pekel a vyjděte z propasti, abyste mě pozdravili jakožto bratra (sestru) a přítele!"
Pokojem projel lehký vánek, který nahnal děvčatům trochu strach. Jen se na sebe podívaly a pokračovaly dále.
"Dopřejte mi požitku, o nichž hovořím! Vzal jsem jméno tvé za část sebe sama! Žiji jako volné zvíře, těším se z radostí těla! Přeji poctivým a proklínám zkažené!"
Vánek neustával, neměl odkud vát. Okna byla pevně zavřena, Klaudie začala povolovat stisk, ale Anežka ji přidržela a pokračovala ve vyvolávání."Při všech Bozích Pekel, rozkazuji, aby se vše, o čem jsem hovořil, také stalo!
Přijďte a ozvěte se na svá jména! Projevte tak mé touhy!"
Vánek přešel ve studený vítr, až se začali otáčet stránky knihy. Klaudie se vytrhla ze sevření Anežčina. Vtom vítr jako na povel ustal a kniha se prudce zavřela, až obě dvě vykřikly leknutím.
"Tohle je moc Anežko, já jdu domů. Mám strach. Nelíbí se mi to!"
"Také mám strach Klaudie, ale přece právě tohle jsme chtěly ne? Vždyť se to konec konců povedlo, tak jak mělo. Kdybys se nevytrhla, určitě by s námi i promluvil."
"Ale já nechci, aby s námi mluvil. Líbí se mi teorie, ale nikdy jsem tomu nevěřila. Mám z toho divný pocit. Jdu domů. Ještě, že už je po všem, ahoj Anežko, zítra se uvidíme."
"A co ta kniha?"
"Nechej si jí tu, vezmu si jí až jindy."
Klaudie odešla domů. Neměla to daleko. Stačilo jen obejít místní rybník, projít jednou ulicí a už byla u svého domova. Anežka šla pomalým krokem zpět do svého pokoje. Rozsvítila světlo. Zhasla svíčky. Roztáhla rolety a knihu odložila stranou. Lehla si do postele a při pohledu na hodiny, které ukazovaly jedenáct hodin večer zavřela oči a usnula.

Klaudie šla kolem rybníku kvapným krokem domů. Vtom něco cítila za svými zády a prudce se otočila. Nikdo tam nebyl, ale cítila, jako by ji někdo z dáli pozoroval. Dostala strach, otočila se a začala utíkat domů. Z ničeho nic se zvedl studený vítr a Klaudie vykřikla zděšením.
Anežce se zdál sen. Viděla Klaudii ležet v příkopu u rybníka. Zardoušenou, mrtvou. Ze spánku vykřikla tak na hlas, až vzbudila svého otce. Ten přispěchal do pokoje za Anežkou. Podívala se na hodiny a ty ukazovaly dvě hodiny ráno.
"Klid děvče, to byl jen zlý sen. Spi dál, to bude dobré."
"Prosím tati, mohla bych dnes k vám do ložnice? Nechci tu být sama, prosím."
"Dobře, tak pojď."
Vzal vyděšenou Anežku do náruče a chtěl jí odnést do ložnice, v tom zazvonil Anežčin mobil. Volá Klaudie.
"Dej si pozor Anežko, velký pozor, nebo se ti stane, to co mě!"
To bylo jediné, co se z druhé strany ozvalo, pak se spojení přerušilo.
"Klaudie! Klaudie!" volala zoufale Anežka.
"Uklidni se Anežko, co se stalo?"
"Nevím tatínku, nevím. Mám strach, bojím se." Anežka začala ze zoufalství a strachu plakat.
"Neměj strach. Půjdeme spát a zítra uvidíš, že se vše vysvětlí."
Odnesl Anežku do ložnice, uložil ji mezi sebe a Anežčinu matku, pokojně usnuli. Ráno se probudil a při pohledu na Anežku vykřikl, až tím vzbudil svou ženu. Když spatřila to, co se naskytlo jejímu manželi. Začala křičet a plakat. Anežka byla mrtvá, zardoušená.
Klaudii objevili v příkopě u rybníka. Mrtvou a zardoušenou, její smrt byla odhadována na půl dvanáctou v noci, ale jak pak mohla volat ve dvě ráno Anežce? Kdo ty dvě zabil? Proč by je někdo zabíjel a jak to, že jsou zavražděné stejným způsobem? Jak by se někdo vůbec mohl dostat k Anežce a uškrtit ji, aniž by přitom vzbudil její rodiče?
V Anežčiným pokoji byla nalezena ona satanistická kniha, otevřena na stránce: "Ukončení vyvolávání". Ani jedna z dívek si této stránky nevšimla. Neukončili vyvolávání. Zabil je tedy Satan, kterého probudili z jeho spánku? Na to nikdy nikdo nepřišel. Anežce s Klaudií bylo pouhých čtrnáct let.

Ponocování

29. července 2013 v 21:29 | Katarína |  Ostatní
Každý zná to ponocování o prázdninách.... XD ale nejhorší je když ten rozálený počítač máte na nohách a pálívám a se potíte :DD To já třeba nesnáším ale doufám e se těšéte na zítřek protože zítra vám tady přidám povídku ale nebude to taková leda jaká povídka bude končit štasně :DD vím že je to u mojemo blogu nezvyk ale co už....... požádala mě o to jedna holka a tak ji aspoň splním přání.... :P :DD a když už sme u toho příběhu tak jaká komedie je nejepší pro vás ráda se dívám na komedie a pak o nich píšu tk mi dejte ár návrhů prosíím... :D
Vaše: Katarína :**


Blog v rovozu

29. července 2013 v 18:03 | Katarína
Huráááááááá! mám blog opět v provozu :DD a mnohem lepší :DD
Vaše: Katarína :**

Vymazání blogu.... :(

29. července 2013 v 15:32 | Katarína
Přátele moc se omlouvám vymazal se mi celý blog ale celý takže se velmi omlouvám budu to muset napsat znova :DD Málem jsem rozbila naší zeďkvli tomu ale co u no :( :'( Křičící Křičící Plačící

Strašidelný dům

29. července 2013 v 13:10 | Katarína |  Příběhy které jsem si vymyslela
Když jsem podepisoval kupní smlouvu, nevěděl jsem pochopitelně o ničem z toho, co přijde. Ostatně byl jsem rád, že se něco vůbec našlo. Však to asi znáte, jaké to je, shánět vlastní byt, ne-li dokonce dům. A to vše ještě v hlavním městě. Ohavnost. Ale podle téhle smlouvy se jednalo o koupi století. Stojící, velký, prostorný dům, spousta staršího nábytku a jen pár spadlých tašek a rozbitých oken. Rozsáhlejší zarostlá zahrada, sousedi za vysokým betonovým plotem, klid jako na hřbitově. Plyn, elektřina a voda, stačí jen přinést si pár novějších přístrojů. A tohle všechno za zlomek odhadní ceny. Ano, jsem si vědom možného zfalšování některých údajů v posudku, který vypracoval nějaký známý realitního agenta, a proto jsem si na tuhle práci najal svého známého, soudního znalce.
Nízká cena byla zdůvodněna akutní nutností získat peníze ze strany majitelů a já tomu nakonec uvěřil, i když mi to nějakou dobu trvalo. Přišlo mi sice divné, že se bývalý majitel hystericky rozesmál ihned po mém podepsání smlouvy, ale přičítal jsem to jeho radosti z rychlosti mého jednání. Chyba, kterou už nikdy znovu neudělám.
Hned druhý den jsem se rozhodl nemovitost navštívit a podívat se, jak na tom opravdu je. Ano, již jsem tam byl dříve, ale to bylo v doprovodu realitního agenta a ti nikdy nepoukáží na chyby či vady. První, čeho jsem si všiml, byla nechutně dlouhá cesta nejrůznějšími dopravními prostředky počínaje metrem přes různé linky tramvají a autobusů až po vlastní nohy, které musely od poslední stanice autobusu ujít skoro kilometr. Jedinou výhodou je klid, který v téhle čtvrti panuje.
Konečně jsem se octl před svým prvním vlastním domem. Byl jsem na to náležitě hrdý, představuje to jistou dávku nezávislosti. Žádný podnájem, jen daň z nemovitosti, kterou je třeba zaplatit jednou ročně, navíc nijak vysokou. Na první pohled to byla opravdu masitá betonová stavba, která přežila snad staletí a byla nepochybně schopna přežít všechny okolní budovy, které jsou jistě mnohem mladší. Dům byl porostlý různými odrůdami popínavých rostlin, výborně.
Vložil jsem klíč do zámku vstupních vrat, otočil a vrata otevřel. Skoro neznatelnou cestu k vchodovým dveřím lemoval hustý porost nejrůznějších rostlin. Byl tak hustý, že by se v něm schoval celý jeden pluk a ještě by zbyla hromada místa. Zatímco jsem se kochal okolím a vysokým betonovým plotem, vrata za mnou sama zapadla. Zřejmě vítr. Pokračoval jsem ke dveřím.
Cestou jsem nemohl odolat pocitu, jako by mě někdo sledoval. Několikrát jsem se musel ohlédnout, abych své paranoie dokázal, že není důvod k obavám. Konečně jsem přistoupil ke dveřím a dostal se dovnitř. Podlaha byla krásně dlážděná, schodiště s pevným dřevěným zábradlím, všechno krásně zdobené. Architekt byl očividně velmi schopný.
Následujících pár hodin jsem věnoval důkladné prohlídce všech zákoutí domu, prošel jsem každou místnost, prohlédl každý kus nábytku, navštívil jsem dokonce i sklep. Tak prostorný a velký sklep jsem ještě nikde neviděl. Zajímavé, že mi ho nikdo při dřívější prohlídce neukázal. Byl jsem se stavem domu opravdu spokojen. Bude třeba výměna jednoho okna a tím to skončí. Nábytek je ve výborném stavu, dokonce se tu nachází i knihovna plná knih, zřejmě staršího ražení.
Byl jsem tou prohlídkou tak vyčerpán, že jsem ve střešním pokoji usnul s hlavou na špalku... ehm, pardon, na stole. Měl jsem krásný sen o lásce, jako vystřižený z červené knihovny. Lehce patetický, ale hezký. Probudil jsem se a zjistil, že venku je už tma. Pokoj byl jen lehce osvětlen zbytkovým světlem z lamp na ulici. Chvilku jsem se kochal výhledem na zahradu, když jsem zahlédl něco, co se rychle pohybovalo trávou. V zápětí jsem uslyšel slabé zamručení. Že by kočka? Nebo zbloudilý pes? Ani na jedno to nevypadalo. Až budu odcházet, budu si muset dát pozor.
Rozsvítil jsem světlo v místnosti, ale praskla žárovka. Rozhodl jsem se tedy sejít dolů a pobýt nějakou dobu tam. Opustil jsem střešní místnost a rozsvítil krátké chodbě. To jsem ale neměl dělat, protože jsem tak vyplašil klubko potkanů, kteří se rozutekli všemi směry. Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. Byl to ale jen náznak toho, co teprve přijde.
Zaslech jsem třeskot skla. Střešní okno po mé levici se rozbilo a já spatřil čile se pohybující výhonky zlověstně vyhlížející rostliny, které pronikly dovnitř a s neuvěřitelnou přesností mě lapily za nohu. Měl jsem co dělat, aby mě rostlinka nevytáhla oknem ven a nepraštila se mnou o střechu. Ani nevím jak, ale nakonec se mi podařilo uvolit a odkutálet se ke dveřím na druhé straně chodby.
Otevřel jsem dveře, udělal rychlý krok vpřed, vrazil do brnění a odskočil. S hrůzou jsem sledoval, jak se brnění pohybuje a očividně se mnou má nějaké zlé úmysly. Chvilku jsem před ním utíkal, honili jsme se v místnosti a nakonec jsem mu zabouchnul dveře před nosem. Duchapřítomně jsem hledal klíče, zatímco on sbíral sama sebe ze země, a zamknul dříve, než mohl použít kliku.
Na cestě dolů po schodech jsem samozřejmě z toho zděšení špatně šlápnul, natáhl se na zem a ošklivě si zvrknul kotník. Kulhal jsem dál, směrem k východu. Už jsem toho měl dost a chtěl jsem se dostat ven.
Otevřel jsem dveře a za nimi stál dvoumetrový vyhazovač se zvířecí kůží, býčími rohy, čtyřma rukama a velkým ocasem. Rychle jsem dveře zase zavřel, zabednil a všude zatloukl hřebíky. Pardon, přeháním, hřebíky jsem neměl. Tedy kromě těch zaražených v botě. Tak jako tak mi ale chybělo kladivo.
Takže ven se dveřmi nedostanu. Jen klid, řekl jsem si, musí odsud vést i jiná cesta. Naneštěstí jsem moc dlouho přemýšlet nemohl, protože se objevil přerostlý pavouk a narozdíl od těch, které si pěstuji doma, mě tenhle vůbec neměl rád. A byl pěkně rychlý, potvůrka. Podařilo se mi utéci před ním do sklepa. To byl však pád z bláta do louže.
Všude byla naprostá tma a kdybych s sebou neměl baterku, asi bych do té hromady potkanů spadl. Opatrně jsem je obešel a pokračoval hlouběji dovnitř ve snaze najít druhý východ. Našel jsem dveře, kterých jsem si při prohlídce domů nevšiml. Otevřel jsem je a vešel dovnitř.
Procházel jsem kamennou chodbou, kterou očividně nikdo velmi dlouho neuklízel. Všude byly popínavé rostliny a velké pavučiny s velkými pavouky. Děsivou atmosféru ještě umocňoval bzukot masařek, opět neobvykle velkých. Dostal jsem se na konec chodby, otevřel další dveře, špatně šlápl a spadl do stoky. Když už jsem si myslel, že se mi nic horšího stát nemůže, uslyšel jsem smečku nějakých psovitých šelem, nejspíše vlků, jak se ke mně rychle blíží z druhé strany.
Utíkal jsem, co mi nohy stačily, naprosto nezávisle na zvrknutém kotníku. Plácal jsem chodidly ve vodě ale moc pomalu. Když už jsem měl vlky přímo za zády, všiml jsem si konce chodby a mříže v poslední čtvrtině stěny, kudy odtéká voda. Takže jsem v pasti, pomyslel jsem si.
Chtěl jsem zpomalit, ale narazil jsem na nějakou kovovou tyč, o kterou jsem zakopl. Už zase. Tentokrát mi to ale zachránilo život. Ty kanálové mříže už byly hodně staré a mně se podařilo je rukama, které jsem stačil napřáhnout během svého pádu před sebe, rozrazit a setrvačnost spolu s proudem vody mě odnášely neznámo kam. Baterku jsem v tom všem shonu nenávratně ztratil.
Všude byla tma a já se řítil kanálem neznámo kam. Vody přibývalo a já měl problémy najít vzduchovou kapsu, kde bych se mohl nadechnout. Když už jsem si myslel, že se utopím, prorazil jsem hlavou další mříže a skončil v malém jezírku. Naštěstí jsem vědomí neztratil a podařilo se mi dostat se na hladinu.
Plácal jsem se ve vodě na slepo ještě chvilku, dokud se z nějakého nepochopitelného důvodu nerozežhnuly louče lemující obrovskou podzemní místnost. Doplaval jsem ke břehu a teprve po tom, co jsem se dostal na břeh, jsem si uvědomil, že neumím plavat.
Zcela promočený a vyčerpaný jsem si lehl na záda a poslouchal svůj dech. Nechápal jsem, že po tom všem ještě žiju. Otřel jsem si rukama nánosy řas z obličeje a začal přemýšlet, co dál.
Slyšel jsem zvuk vzdálené bouřky i hlasy, které naříkaly a volaly mne. Jezírko plné splašků se změnilo v krvavou lázeň s plovoucími kusy masa. Praštil jsem se do hlavy? No jo, ovšem, už si vzpomínám, praštil. Na druhém konci obrovské místnosti stál onen vyhazovač s býčí hlavou a zvířecími rohy. Ehm, tedy, býčími rohy a zvířecí hlavou... totiž ne, zvířecí kůží, zjizveným lidským obličejem a býčími rohy. Oči mu žhnuly rudě a on ke mně promlouval.
Nevnímal jsem moc, co říká, snad kromě vět, které jasně určily můj osud. Hodlal mne vyexpedovat do posmrtného života. Proč tyhle kreatůry vždycky usilují o něčí život? A zrovna tady, že si nevystačí s hymzem a šváby. Zbytek informací, které se mi pokoušel sdělit, byl zcela nepodstatný. Má cesta ven vedla přes něj. Nemohl jsem ho obejít, musel jsem se mu postavit. To se ale snadněji řeklo než provedlo. On byl o půlku větší než já, měl čtyři ruce a svaly kulturisty. Já posilovnu poslední dobou zanedbával a naposledy jsem se pral na základní škole.
Rozběhl se směrem ke mně s očividným úmyslem připravit mě o život. Chvilku mě přemohly pochyby, ale já věděl, že s nimi se mu postavit nemůžu. Na chvilku jsem zavřel oči a uklidnil se. Otevřel jsem oči a vzpomněl jsem si na hodiny fyziky, zejména o všem, co se týkalo těžiště. S touhle znalostí mi stačilo skrčit se, chytit ho zhruba v jeho těžišti a hodit ho za sebe. Praštil s sebou setrvačností o zeď a já nemohl potlačit úsměv.
Využil jsem chvíle jeho překvapení a nerozhodnosti k ústupu. Něco, co vypadalo jako východ, se nacházelo na druhé straně místnosti, kam jsem se rozběhl, jak nejrychleji jsem mohl. Začal mě dohánět, ale stejně skončil jako bezhlavý rytíř. Přibouchnul jsem mu dveře před nosem. Ten nadával...
Spěchal jsem po schodech nahoru a vylezl kus od domu. Nahlas jsem se rozesmál a s vědomím, že se mi už nemůže nic stát, jsem se vydal k vstupní bráně. Nějak jsem ale zapomněl na popínavé rostlinky, kterým se zachtělo odvety. Co však ony nevěděly, bylo, kde jsem se vykoupal. To víte, stoka zrovna nevoní jako parfém Celine Dion, a těm květinkám to asi docela vadilo.
Dorazil jsem domů, oblečení hodil rovnou do pytle a důkladně se vysprchoval. Když jsem té noci padl vyčerpáním na postel a usínal, věnoval jsem tichou vzpomínku vazounovi s býčími rohy a přemýšlel, co s ním a tím domem udělám. Že bych dal vazouna do vitríny, třeba vycpaného, místo stoky zřídil tobogán a prodával vstupné? Ne, ale od téhle chvíle si dám rozhodně velký pozor při všech větších investicích a nebudu kupovat dům,... totiž zajíce, v pytli.

Obrázky

29. července 2013 v 12:59 | Katarína |  Strašidelné obrázky
Vím že je to trochu víc brázk než jste čekali ale berte to tak že se mte naco dívat :DD
Vaše : Katarína :**


Konspirační teorie

29. července 2013 v 12:33 | Katarína |  Téma
Konspirační teorie je původně neutrální označení pro jakékoli tvrzení o kriminálním nebo politickém spiknutí.
Nevím jak vám to mám vysvětlit ale.... pokusím se konspirační teorir je něco jako.... S vyplazeným jazykem :DD hmm... :DDD jakékoli tvrzení o kriminálním politickém atd.... spiknutí víc tovysvětlit neumím..... :( doufm že se nelobíte :DDD tak a dala jsem to Úžasný :DD
Vaše: Katarína :**